VII. Kapitola 2/2

15. února 2008 v 21:28 | Carroline |  Světlý stín noci
Zbyteček...

"A kde to vlastně roste?" zeptal se po dlouhé době mlčení, když jsem pomaličku procházeli lesem.
"Uvidíš" špitla jsem pomalu a potichu, přece se mi ten strach nakonec zmocnil.
"Fajn. S tebou je taky řeč" protočil oči a culil se. Jediný co mi uklidňovalo bylo, že je tam se mnou James. Působil klidně. Dokonce i hlas měl pevný. To mi dodalo odvahu jít dál.
"Za chvíli to bude" uklidňovala jsem se.
"Stůj!" špitl a já se hned zastavila.
"Co je?" šeptla jsem.
"Slyšela jsi to?"
"Co?"
"To zapraskání větví?" pořád jsme stáli jako sochy.
"Cože?"
"Pššš" pořád jsem tam stály na tom místě a já se neodvážila skoro ani dýchat. Rychle jsem ho chytla za ruku a on mi ji pevně chytl a jemně a starostlivě si mě k sobě přitiskl. Najednou se před námi zatřepalo křoví a mě se málem zastavil dech. Ale James zachovával klid. Ten jediný mi dokázal podpořit v té příšerné chvíli v Zapovězeném lese.
Chvíli jsem tam stáli a pozorovali to křoví. Začínala jsem se bát čím dál víc a čím dál víc jsem se tiskla k Jamesovi.
Už bych si docela oddechla, že se nám to jenom zdálo, ale z ve vteřince z toho křoví vylétly nějací tvorové. Ani jsem nestihla pořádně zaregistrovat jak vypadají. Mají černé šaty, dlouhé šaty. Pomalu se vznáší a přichází k nám. Nezmohla jsem se ani na krůček, malý krůček. Jenom tu tak stojím a koukám na ty zjevení, které se těsně nad zemí poletovala směrem k nám.
Stála bych tam pořád, kdyby mi James nevzal za ruku a neuháněl se mnou pryč, pryč z lesa. Daleko od těch potvor, které se nás teďko snažily dostat. Cit do nohou jsem dostala až po dlouhé době, teprve potom jsem se pořádně rozběhla. Běžela jsem jako nikdy v životě, ale na Jamese jsem neměla, tem mi celou tu dobu táhl a bral to různými cestičkami, které bych snad nikdy nenašla. Přece jenom ten les zná.
I přes to, že jsem uháněla jako nikdy jindy, nás ty můry doháněly. Řvaly, lámaly klacky a natahovaly po nás ruce. Vždycky nás málem chytly, ale James se mnou škubl, že jsem jim rychle uhnula.
Už jsem začínala v dálce rozpoznávat lesknoucí se jezero pod jemným závěsem měsíce. Strašně jsem si přála sedět u toho stříbrného zázraku. Pod dubem a povídat si s kamarády. Ale na co to teďko myslím. To přece není normální já tady bojuju o život a místo toho abych myslela na to jak se s tím světem rozloučit, tak tady myslím na jezero.
Už jsme byli skoro na kraji lesa, ale najednou se to stvoření dotklo mého kabátu a přitahovalo si to k sobě.
Když James zpozoroval, že mu nějak kloužu z ruky, strčil do mě a já spadla na stranu vedle velké borovice. Za chvíli si ke mně klekl i James a přehodil přes nás nějakou deku a pořádně si mě k sobě přitiskl. Byla jsem v takovým šoku, že jsem ani nestíhala pozorovat, co se kolem mě za tu malou chvilku stihlo stát.
Ty hnusné zjevení se kolem nás ještě chvíli poflakovali a mě po chvilce konečně došlo, že přes nás James hodil něco co nás udělalo neviditelnými. Po chvíli se ty můry otočily a pomalu odcházely, nebo spíš poletovaly pryč. Ještě chvíli jsme tam klečeli a potom jsem se potichu zvedli a odcházeli pryč z lesa.
Ani při cestě zpět jsem se neodvážila pořádně nadýchnout. Teprve potom co jsme si pořádně oddechli. Sedli jsme si do trávy a snažili se strávit to co se během posledních deseti minutek stalo. James to vstřebal rychle a pomalu mi obejmul, pořádně pevně. Dokonce i já jsem ho objala a odmítala ho pustit.
Konečně jsem byla v bezpečí. U Jamese jsem se cítila jako u nikoho ještě nikdy. Jemně mi hladil po vlasech a pořád pevně držel. Zabořila jsem se do jeho měkké košile a užívala si ten pocit. Poprvé jsem byla v životě šťastná v Potterovo objetí.
Ani jsem nepřemýšlela o tom jaký zázrak nás vlastně zachránil. Nepřemýšlela jsem už skoro nad ničím.
"To bude v pořádku" utěšoval mě jemným tichým hlasem. Věřila jsem mu.
"Děkuju" vysypala jsem ze sebe.
"Ne, to já ti děkuju" pořád mi hladil po vlasech.
Po dlouhém objímání jsem se konečně zmohla se postavit na nohy. Ještě mi trošku přidržoval James. Asi jsem si v lese zvrkla kotník. Pevně mi chytil v pase a pomalu jsme odcházeli k hradu.
"Co to bylo?" vykoktala jsem za chvilku ze sebe.
"Vlastně ani nevím. Ani jsem to pomalu nestihl zpozorovat. Něco černýho." promluvil tichým, klidným hlasem. Pořád mi jím uklidňoval. Jak to dělá, to já prostě takovým klidem ze sebe nic nevytvářím.
"A co ta deka?" zeptala jsem se zase po dlouhé chvilce ticha. Které jenom narušovala neklidná hladina jezera.
"Jaká deka?"
"Ta neviditelná"
"No o tom ti povím příště" pokusil se o úsměv. Já jsem se pokusila taky, ale nevím jestli z toho vyšlo alespoň něco podobného.
Ještě dlouho jsme seděli ve společence a povídali si. Nevím jak to dělal, ale prostě mi uklidnil. Cítila jsem se v pohodě.
Potom jsme se rozloučili. Ještě stokrát jsem mu poděkovala. Zasloužil si to. A potom už ležela v měkké postýlce. Přemýšlela jsem ještě o školním trestu, ale potom jsem upadla do příjemného snu a jak říká Brumbál: Ve snu se nacházíme ve světě, který je jen náš. Ať plaveme v nejhlubším oceánu nebo se vznášíme v oblacích.

A prosím nechte mi tu komentíky hlavně o tom jaká povídka se vám líbí víc a proč... děkuju moc... fakt strašně moc :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maggie maggie | Web | 15. února 2008 v 21:42 | Reagovat

no já nemám slov...:))bylo to krásný...takový slaďoučký...:))sem si uplně představila, jak james maká a táhne za sebou lil...fakt pěkný...:))a jinak asi víc se mi líbí stín...je to fakt pěkná povíkda...:)

2 Lali Lali | 16. února 2008 v 9:51 | Reagovat

Superní kapitolka!!! Obě tvé povídky jsou bezva!!! A já mám obě ráda možná že ale o něco maličko víc cestu!!!!

3 Lussia Lussia | 16. února 2008 v 22:06 | Reagovat

uplne super poviedky:)..len tak daleeej

4 Emma Emma | E-mail | Web | 19. července 2009 v 15:19 | Reagovat

tak nic no        SKVĚLÝ-to zase jo

5 Lily Lily | Web | 8. května 2010 v 11:05 | Reagovat

vážně dokonalí jen křiklan učí lektvary a lily ho má ráda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama