XXI. Kapitola 1/2

17. února 2008 v 17:51 | Carroline |  Cesta do temné budoucnosti
Ahojky, takže přidávám další kapitolku....
Je k Cestě, takže doufám, že se vám bude líbit.
Tuto téma jsem si plánovala už od samého začátku. Strašně jsem se na to těšila. Ale podlě mě ta kapča je o ničem. Nic nového se tam nestane. Nic srandovního tam není, takže jsem se to snažila zakrýt vtipnými hláškami z HP, které jsem vám dvojitou dávku přidala do Žertíků :D...
No takže prosím komentujte, protože jsem tutu kapču psala od pátku a dneska jsem ji tu dopisovala ještě čtyři hodiny... Takže je docela dlouhá (na mě :)) ) a doufám, že si jí užijete, když jsem se s ní takhle porvala... :D:D:D
Takže nezapomeňte komentovat.
díky moc
Carrol...

Strašně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl Sirius. Ze začátku jsem si myslela, že to bylo ještě tím nevstřebaným alkoholem,ale potom jak se choval... Všechno naznačovalo tomu, že to myslel vážně.
Ale já jsem si pořád myslela, že je to sranda. Vždyť to ani nebyla vhodná chvíle, kdy mi to řekl. Prostě jsem věřila, že to jsou jenom řečičky.
Ale kdyby jste viděli jak se potom ke mně choval. No prostě úžasně. Dokonce i Lily s April mi říkali, že to myslí vážně. A i James říkal, že ještě šťastnějšího Tichošlápka neviděl. Takže jsem mu pomalu začala věřit.
Nemyslela jsem na nic jiného, než na Siriuse a co bude dál. Uvědomila jsem si, že mi Sirius přitahuje a že k němu taky cítím něco víc, ale nechtěla jsem si to přiznat. Zakázala jsem si takhle mysle a proto jsem si ani neuvědomovala co se to se mnou děje. Nakonec jsem došla asi k tomu pravému závěru. Prostě to se Siriusem zkusím. A jestli mi hned odkopne, tak přísahám, že mu jednu vrazím. No klidně i dvě, tři...
Ano. Rozhodovala jsem se snad měsíc. A pořád jsem si nevěřila. Ale dneska mu to musím říct. Musím mu taky říct co k němu cítím. Půjdu za ním ještě dneska večer.
Ještě chvíli jsem stála opřená o zeď bradavického hradu a pozorovala klidnou hladinu jezera, jak se třpytila pod stříbrným zářením obrovského měsíce. Byl úplněk. Milovala jsem úplňky. Zbožňovala jsem pohled na ten zlatavý závěs.
Bylo už skoro devět hodin a já se konečně odtrhla od studené, kamenné zdi a pevnými kroky si to mířila za roh, kde se naházel vchod do mé milované školy.
Šla jsem za Siriusem.
"Buď zticha, kámo. Ještě nejsme venku" zaslechla jsem hlasy u velké brány.
"Tak mi nešlapej na nohy" zastěžoval si druhý.
"Sorry" umluvil se první hlas.
"Neni tady s náma Červ a ani mi dva se sem nevejdeme" vzdychnul si druhý.
"Mě to ani tak nevadí, že tu neni" zachichotal se první.
Koukala jsem z rohu hradu k východu s tím, že někoho uvidím, ale nikdo tam nestál. Podle hlasů už bylo stoprocentně jasné, že vyšli ven, ale nikde nebyli. Jenom jsem pořád slyšela šepot. Odhadovala jsem polohu, těch dvou osob. Snažila jsem se je sledovat. Pořád jsem se schovávala za rohem hradu. Ty hlasy mi byly povědomé, ještě víc než to. James se Siriusem. Napadlo mi.
Hlasy se pořád blížily k vrbě mlátičce. Co to chtějí dělat. Vždyť je rozmete na kousky.
Čekala jsem co se stane s vrbou, ale ona stála jako socha.
Najednou se před ní objevili ti dva poberti. Nechápala jsem jak se to mohlo stát, jak to udělali, že jsou neviditelní.
Vlezli dovnitř, do vrby u jejích kmenů. Takže teď jsem si teprve objasnila, že asi patřím na psychiatrii, protože to co jsem teďko viděla mi vyrazilo dech.
Na chviličku jsem je ztratila z očí a snažila jsem se to všechno strávit. Nakonec jsem došla k tomu, že se mi to určitě jenom zdálo a rozhodla jsem se pokračovat v cestě do hradu. Ale netrvalo dlouho a z pod vrby vyšli zase ti dva kluci, kteří se až nebezpečně podobali Siriusovi a Jamesovi. To mi donutilo zůstat tam stát ještě chvilku.
Chvíli tam čekali a potom z pod vrby vyšlo něco divného. Jako kdyby se člověk spářil s velkým zvířetem. Ale ten netvor se stával ještě větším a větším a děsivějším až se z toho stalo něco jako, jako vlkodlak. No ano. Konečně mi to došlo. Je to vlkodlak.
Ty dva kluky už jsem taky mohla určitě poznat. Opravdu to byl Jimmy se Siriusem. Ale co tam dělají a proč neutíkají pryč od toho vlkodlaka?
Začala jsem přemýšlet kdo to může být. Kdo je ten vlkodlak. Bude to jejich kamarád, protože jinak by s ním takhle nepárali. Hned mi napadl Péťa, ale co by tady dělal. Přece předtím říkali, že je škoda, že tu s nima není. Takže jedině Remus. Ale ten přece ne. Ten je... pryč. Jo to je pravda Remus je ten vlkodlak. Vždycky po úplňku jako by se po něm slehla zem a nikoho nenapadlo ho hledat. Jasně to do sebe všechno zapadá. Musí potom určitě být někde jinde, aby se mu zahojili rány, které mu tato podoba daruje. Jo takhle to musí být. Všechno je to jako skládačka.
S napětím jsem pozorovala co budou dělat. Jestli tedy utečou nebo tam pořád tak budou stát.
Když vlkodlak dokonal svoji proměnu, stoupl si na zadní nohy a začal vít na měsíc. Když konečně zase spadl na všechny čtyři, pomalu se plížil k Jamesovi a Sirimu. Ti, ale nedali ani známku strachu. Dívali se mu klidně do očí a začali se přeměňovat taky. Zírala jsem jako blbec.
Než jsem se stačila vzpamatovat, stát tam vlkodlak, černý pes a krásný jelen. Chtěla jsem na ně vykřiknout, ale než jsem udělala, zaběhli do Zapovězeného lesa.
´V klidu. To bude v pořádku. Se ti to jen zdálo. Prostě už ti hrabe, tak to pochop.´ Snažila jsem se sama přesvědčit, že to není pravda. Remus nemůže být vlkodlak, to by tady nemohl studovat. A Sirius s Jamesem, nemůžou být zvěromágy. Řekli by nám to. Lily by to určitě věděla. A April by to zase věděla o Removi.
´To budou určitě jiní kluci.´ napadlo mi.
Ještě dlouho jsem tam stála a ještě dlouho jsem nad tím přemýšlela. Úplně jsem zapomněla na můj starý plán- jít za Siriusem. Tuto mi to překazilo. Došla jsem k tomu, že si prostě sedlu za bránu hradu, někam do rohu, aby si mi nikdo nevšiml a budu čekat. Počkám si na ty stvoření. Když vyšli z hradu tak tam musím také zase jít.
Potichu a nenápadně jsem si vlezla těsně za bránu a udělala to jak jsem zamýšlela. Byla mi trošku zima, ale já jsem to byla schopná kvůli tutomu vydržet. Sedla jsem si tam a přitáhla si nohy k tělu, abych se aspoň trošku zahřála.
Čekala jsem tam docela dlouho. Přemýšlela jsem nad tím a snažila jsem si to sama sobě vysvětlil. Ale pořád jsem došla k tomu stejnému závěru jako předtím.
Bylo opravdu pozdě, zavírali se mi oči, ale vždycky jsem se uhlídala, abych neusla. Ale potom už jsem neodolala a usnula.
***
Probudili mi zase až hlasy, které se blížili k hradu. Zase si šeptali, ale teď trošku hůř oddechovali.
Pomalu jsem si stoupla, přimáčkla jsem se co nejvíc ke stěně, aby mi neviděli. A čekala jsem. Kroky se pořád přibližovaly a hlasy čím dál víc sílily. I když šeptali, rozuměla jsem jim skoro každé slovo.
"Pojď pomaleji. Mám asi něco s nohou."
"Cože?"
"Že máš jít pomaleji. Jsi dneska ňákej nahluchlej. Jak dlouho už jsi nenavštívil ušní?"
"Já jsem u nich nikdy nebyl. Chodím jenom k očním."
"Je to poznat" ušklíbl se první.
"Neurážej" zachichotal se ten druhý.
"Hej. Sakra. Zpomal."
"Vždyť už jsem zpomalil předtím. Musíme rychle do ložnice, nebo do komnaty. Tam ti to rychle ošetřím."
"Tak to radši do komnaty"
Podle větší ozvěny už bylo znát, že procházejí bránou. Srdce mi bušilo jako o závod. Chtěla jsem vědět kdo to je, ale asi jsem si tím už byla téměř jistá. Podle hlasů to musel být James se Siriusem.
Pevně jsem pozorovala vchod do hradu. Nic. Prostě zase byli někde schovaní, zase neviditelní.
Když přišli do hradu, ztichli. Byly slyšet jen tiché kroky. Pokračovali dál až ke schodišti. Pomalu jsem vyšla ze své skrýše a nevím co mi to napadlo, ale prostě jsem to udělala. Zakřičela jsem na ně.
"Jamesi?! Siriusi?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byla jsem tady. Klik!!

Klikněte, prosím :D 100% (77)

Komentáře

1 maggie maggie | Web | 17. února 2008 v 18:19 | Reagovat

no nádhera!!:))to bylo fakt suprácký!!:)jdu dáááál...

2 Jenn Jenn | Web | 17. února 2008 v 20:54 | Reagovat

Moc hezký :) Nespřátelíš ? :) Dyžtak mi napiš na blogas :P

3 Lali Lali | 18. února 2008 v 15:02 | Reagovat

Supr!!!! ;°)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama