XXI. Kapitola 2/2

17. února 2008 v 17:53 | Carroline |  Cesta do temné budoucnosti
Jedeme dále :)

Kroky najednou ustaly. Bylo totální ticho. Já jen slepě hledala, kde by se asi mohli nacházet.
"Nio?" ozvalo se tiché zašeptání.
"Ukažte se" zašeptala jsem taky.
Zase nastalo hrobové ticho. Stála jsem tam a čekala, až se ukážou. Ale místo toho jsem zaslechla šupitající se kroky po schodech nahoru.
Hned mi došlo, že se mi snaží upláchnout. Rozběhla jsem se tedy za nima. Přece je nenechám utéct...
Poprvé jsem byla rychlejší než oni, protože se snažili nepřestat být neviditelní. Utíkala jsem jako slepá- mávala jsem před sebou rukama, abych do nich náhodou nenarazila. Nakonec jsem ty kroky slyšela asi půl metru před sebou a jak jsem mávala rukama, na někoho jsem narazila.
Chtěla jsem ho chytnout za rameno a přitáhnout si ho, pěkně mu nafackovat, že ze mě dělá pitomce a potom se ho zeptat co to jako mělo být. Ale když jsem ho už za to rameno skoro držela, sklouzla mi ruka po něčem hladkým a ani jsem se nenadála a přede mnou stáli oba dva kluci a já v ruce držela nějaký velký kus látky.
"Fajn" sklopil zrak k zemi Sirius.
"No to vůbec není fajn." střelila jsem na něho.
"Jdeme do Komnaty nejvyšší potřeby. Pojď s náma a tam ti to všechno řekneme." snažil se mi uklidnit James. Chvíli jsem přemýšlela, ale potom jsem kývla.
Celou cestu nikdo nepromluvil. James šel mezi mnou a Siriusem, kterého podpíral, aby se mu líp šlo a mě se každou chvíli snažil vytrhnout ten velký hadr, který jsem z nich sundala. Ale moc mu to nešlo, protože jsem si ho hlídala. Přece jim to jen tak nevrátím.
Konečně jsem vystoupali až do sedmého patra a před námi se vynořily tmavé dveře. Bez váhání jsem tam vkročili, sedli jsem si na pohovku a James hned hmátl po pár skleničkách medicíny na Siriusovu nohu.
"Co to je?" vytáhla jsem po chvilce ticha ze sebe a ukázala na tu látku, kterou jsem hodlala použít jako vydírací věcičku, dokud mi neodpoví na všechny otázky.
"To je neviditelný plášť, jak jsi viděla. Je Jamesovo." vytrousil ze sebe Sirius, když viděl, že James se radši strašně zabývá zahojení jeho ran.
"Kdo byl ten vlkodlak?" zeptala jsem se po chvilce přemýšlení, nad otázkou, kterou dále položím.
Když jsem ji vyslovila oba nadskočili, zírala jsem na ně s pobaveným výrazem, protože jsem si to docela užívala. Sirius pomalu zvedl hlavu a vykulil na mě oči. James taky nechal zahojování Siriusovo rány.
"Hm" odkašlal si James "Jakýho myslíš?"
"Hej, já jsem to viděla"
"A co jsi viděla?" ptal se dál pomalu James s hrůzou v hlase.
"Toho vlkodlaka a jak jste se taky přeměnili" připomněla jsem jim.
"Ty jsi to viděla?" zašeptal Sirius. V takovým stavu jsem je snad nikdy neviděla.
"Jo"
"Tak to je v prdeli, Dvanácteráku" polkl na sucho Sirius a pomalu se otočil na svého kamaráda.
"Teď mi to došlo!" vypískla jsem "Ty přezdívky, jsou jako vaše přeměny"
"Na copak jsi ještě přišla?" ptal se dál s hrůzou James.
"No, že asi ten vlkodlak bude Remus"
"Jak jsi na to přišla?" zakroutil nevěřícně Sirius hlavou a James už radši dával pozor zahojení ran na Siriusově lýtku.
"Nějak jsem si to odvodila. A kdo všechno ví, že se umíte přeměnit?"
"My čtyři." sklonil zrak k nohám Sirius
"Kdo čtyři?"
"Já, James, Remus a Červ"
"Cože? Vy jste nezapsaní? A co Brumbál? Ten nic neví?"
"Mno..." vysoukal ze sebe Sirius a čekal, že mu jednu vrazím
"No to je úžasný." zaradovala jsem se "Jak jste to mohli udělat?"
James se Siriusem si vyměnili konečně klidné pohledy, když zjistili, že to beru v pohodě a docela si oddechli.
"No ono bude lepší když ti to asi řekneme od začátku" nadýchl se James a já kývla.
"Začalo to tím," začal Sirius, ", že je Remus vlkodlakem. Dlouho nám to tajil, protože předchozí kamarádi ho potom nesnášeli a už se s ním nebavili, ale Brumbál ho vzal sem do Bradavic, i když věděl jaké je to riziko. Proto nám to nechtěl říct, aby nás neztratil. Ale nakonec se rozhodl nám to říct. To myslím bylo někdy ve druháku nebo třeťáku. Ale mi jsme to vzali v klidu a chtěli jsme mu nějak pomoct. Tak jsem vymysleli, že se staneme zvěromágy, abychom si mohli s ním ty úplňkové noci užívat. Proto získal přezdívku Náměsíčník. Trvalo nám to až do páťáku, než jsme se stali tajně zvěromágy. James si vymyslel podobu jelena, proto je jeho přezdívka Dvanácterák. Já jsem černý pes, proto jsem Tichošlápek. No a Petr si vymyslel nesmyslnou krysu. Vždycky má co dělat, aby nás v lese dohonil. A přezdívku dostal asi tak divnou jako je jeho přeměna- Červíček. Remus nám byl strašně vděčný, že jsem ho neodkopli jako předchozí kamarádi. Nás to ani nenapadlo a do teďka nechápeme jak mu to ostatní mohli udělat. No a proto si s ním každou úplňkovou noc chodíme zařádit do Zapovězeného lesa. Ty noci patří k těm nejlepším, i když s nimi přijdou i nějaký ty úrazy. James má tuten neviditelný pláš, který nám pomáhá se tajně dostat ven z hradu ani by nás někdo zpozoroval. A ještě máme jednu pomůcku. Nazvali jsem ho Pobertův plánek, protože jsem ho vymysleli my. Je to plánek, který ukáže každou postavu v hradu a okolí a nikdy se nemůže splést. Ale dneska jsme ho zapomněli, protože jsem šli ven docela pozdě, kdy už nikdo venku není. A proto jsem nemohli vědět, že tam jsi ty." dokončil svůj proslov Sirius a já na ně zírala s otevřenou pusou jako bacil do lékárny.
"To... No- ono... Jejda- co to... fakt... fakt... fakt jste dobrý" vysoukala jsem po dlouhém koktání.
"Nezlobíš se, že ne?" chtěl se uklidnit James.
"Jak... Jak- jak bych mohla?" vysypala jsem ze sebe a oba si pořádně oddechli.
"Tak to je v pohodě. Hlavně to neříkej Lily a April."
"Ale Jamesi, jak jim to chceš dlouho tajit. No všichni tři, no vlastně čtyři. Přece jim to někdy říct musíte."
"Jo my jim to určitě někdy řekneme" uklidňoval mi Sirius.
"Někdy? Za pět let?"
"Ne někdy, za chvíli." ujistil mě.
"Za chvíli?"
"Jo"
"Kdy?"
"Nevím. Někdy"
"Jo prostě někdy jim to řekneme a teď už mi prosím, prosím, prosím vrať můj plášť" skončil to dohadování se o čase, kdy se to dozví Lily s April, James.
"Vrátím, až mi slíbíš, že jim to do týdne řeknete" vyhrožovala jsem mu trošku.
"Jo, tak jo" souhlasil nakonec James, po dlouhé době rozmýšlení a já mu podala ten jeho milovaný plášť.
"A co Remus?" napadlo mi.
"Ten? Ten si asi tři dny prospí na ošetřovně" zazubil se Sirius a začal se zubit i James.
"No úžasné." zamumlala jsem si pro sebe.
"Tak to máš hotový" dokončil svoji práci James na Siriusově noze.
"Jo. Díky, brácho"
"A co děláte po té skvělé noci?" zaculila jsem se.
"No. Jdeme na pokoj a ještě na chvíli usneme, abychom byli ještě ve škole něco schopní udělat." zasmál se Sirius.
Vstali jsem a pomalu odcházeli na Nebelvírskou věž, abychom, jak říkal Sirius, byli ještě ve škole něco schopní udělat.


Komentíky prosím :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maggie maggie | Web | 17. února 2008 v 18:27 | Reagovat

no super!!:)jak vždy....:)nejlepší bylo to s tim, jak se james snažil 'vyrvat ten hadr'...:Dsem se u toho celou dobu tlemila...fakt se ti to povedlo, zlato...:)

tak doufam, že co nejdřív přibyde další...??!!:D

2 elian elian | 17. února 2008 v 21:39 | Reagovat

vážně nádhera!!:)faktu se ti povedlo...už se hrozně těšim na další...:))tak nasadit torpédový pohon a šup šup!!:D

3 anusz anusz | Web | 17. února 2008 v 21:59 | Reagovat

krásný i kdyz jsem myslela ze mu to nia rekne

4 Bariska-Tvoje SB- Bariska-Tvoje SB- | Web | 18. února 2008 v 9:52 | Reagovat

Fakticky SUPEEEEEEEEEEEER!!!!!

5 Lali Lali | 18. února 2008 v 15:11 | Reagovat

Nádherná kapitolka!!!

6 Lostt Lostt | Web | 18. února 2008 v 15:22 | Reagovat

Omg, dobra kapitolka:)!!! Prosiim, rychlo dalsiu:)))

7 jaja jaja | 18. února 2008 v 21:32 | Reagovat

skvela kapitola..ale nezabudni na to co chcela nia povedat siriusovi..ze co k nemu citi..strasne sa na to tesim :)

8 alex alex | E-mail | Web | 20. února 2008 v 20:11 | Reagovat

takle kapitola se mi líbila. jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama